koloidní stříbro - principy účinku

 O skutečnosti, že je koloidní stříbro účinné proti bakteriím, virům a plísním, nemůže již dnes nikdo vážně pochybovat. Jak však působí, není navzdory neustále se rozšiřujícím vědomostem o koloidním stříbře, zcela uspokojivě objasněno.  I přesto však máme dnes celkem přesnou představu o těchto mechanismech. Tento aspekt by zde měl být z důvodu svého stěžejního významu blíže probrán.

Můžeme vycházet z toho, že účinek likvidující mikroorganizmy vychází v první řadě z iontů stříbra a ne z atomů. Tomuto není možné oponovat. Koloidní stříbro obsahuje totiž vedle elementárních částic zejména ionty stříbra. A z metalického stříbra, tedy i z nanostříbra jsou ve vlhkém prostředí neustále uvolňovány ionty stříbra, které mohou vyvíjet svůj baktericidní účinek. Na tomto stejném principu je založeno vědecky uznané ošetření ran stříbrnou fólií a jinými přípravky obsahujícími stříbro.

Dříve existovala domněnka, že se kladně nabité částice stříbra spojovaly s negativně nabitým povrchem bakterií a tím je ničily. Dnes se předpokládá, že stříbro disponuje více účinnými mechanismy. Ionty stříbra reagují například s určitými strukturami obsahujícími síru (sirovodíkové skupiny – SH). Takto jsou ničeny jak bakteriální struktury, tak i blokovány potřebné enzymy a mikroorganizmy poté odumírají.

Ionty stříbra ovlivňují zejména energetické zásobování bakteriálních a plísňových buněk, přičemž dochází k přerušení jejich dýchacího procesu. Takto dochází k jejich „udušení“.

Rovněž však jsou stříbrem ovlivněny i důležité stavební kameny dědičné informace, nukleová kyselina.  Evidentně zabraňuje vazba stříbra množení dědičné informace (RNA a DNA) původců nemocí.

Krom toho by mělo stříbro způsobovat uvolnění buněčné membrány od bakteriální buněčné stěny.  Může však být vázáno i na jiné součásti buněk bakterie a ovlivňovat jejich funkci. Nakonec je zřejmě pozastavena i schopnost příjmu fosfátů buněčnou membránou a takto dochází i k silnému poškození bakterie.

Možné mechanismy účinků stříbru na mikroorganizmy jsou:

- vzájemné působení s dědičnou substancí:

         -           tvorba komplexů stříbra a DNA a/nebo RNA

         -           ovlivnění nukleové kyseliny

         -           bránění zápisu dědičné informace

- vzájemné působení na aminokyseliny, proteiny a enzymy:

         -           vazba na sirovodíkové látky (skupiny SH)

         -           likvidace životně důležitých enzymů

- ovlivňování získávání energie:

         -           reakce s cytochromy (=součást dýchacího řetězce)

         -           ovlivnění transportu elektronů

- vzájemné působení na buněčnou membránu:

         -           změna její propustnosti

         -           blokáda příjmu fosfátů

         -           ztráta tekutin a vyschnutí buňky

U buněk kvasnic je zřejmě ještě jeden další mechanizmus: důležitý pro výstavbu její buněčné stěny je důležitý enzym fosfomanoizomeráza. Pokud chybí, ztrácí buňka životně důležité látky. Stříbrem je možné tento enzym u buněk kvasnic blokovat.

Buňky mnohobuněčných organizmů (člověk, zvířata) jsou většinou mnohem větší nežli buňky bakterií a plísní, takže jsou i mnohem větším protivníkem stříbru. Kromě toho obsahují naše buňky větší množství totožných funkčních jednotek. K dosažení srovnatelných efektů jako u jednobuněčných organizmů, by bylo potřeba mnohem větších koncentrací koloidního stříbra. Není tedy žádné nebezpečí poškození zdravých tělesných buněk.

K tomu přichází ještě jeden aspekt: u bakterií se nacházejí důležité stavební součásti dýchacího řetězce (enzymy a energetické části) na vnější straně buňky a jsou tedy pro stříbro lehce dosažitelné. U našich buněk se tyto enzymy nacházejí oproti tomu uvnitř buňky v mitochondriální membráně. Tato bariéra by tedy nejprve musela být překonána.